Tomáš Jurkovič (30) momentálně pobývá na stáži v Tokiu, kde mimo jiné pokračuje ve vysokoškolském klubu Senšinkan ve studiu základů japonské lukostřelby kyudo, získaných jednak během předchozího pobytu v Tokiu v roce 2005, jednak v nově vzniklé České Asociaci Kyudo pod vedením Václava Kučery (3. dan).  Následující reportáž má čtenářům Fighters Magazínu přiblížit atmosféru tréninků japonské tradiční lukostřelby přímo v rodné zemi tohoto bojového umění.Když pomine první okouzlení exotickým prostředím, stane se z cvičení kyudo aktivita v podstatě velmi netajuplná až nezábavná, náročná na energii a volný čas, potažmo na neustálé překonávání kulturních odlišností… Místo jakékoli mystiky disciplína téměř jako řemen, místo „meditativního“ střílení neustálé pilování techniky a atmosféra (zvláště teď v listopadu, když se všichni chystají na nadcházející zkoušky na dan) příjemná asi jako na vojenském cvičišti, či v zenovém klášteře, když se během zazenových soustředění práskají mniši navzájem po zádech hůlkami kjosaku. Jak tedy vypadá takový obvyklý den, kdy se koná trénink, čili japonsky okeiko?

Neděle (v našem tokijském dódžu, které se jmenuje Senšinkan – psáno znaky „Síň omývání ducha“ – se cvičí výhradně v neděli).

10:15 dopoledne

Odcházím z koleje, kde bydlím a vydávám se na cestu vlakem ze čtvrti Bunkjó do čtvrti Suginami, kde je na Hamadajamě v místním sportovním centru vedle tenisových kurtů zřízeno naše malé dódžo. Cesta trvá cca třičtvrtě až hodinu. Teď, když už si můžu nechávat luk a šípy uschované přímo v dódžu tak jako ostatní, je cestování o něco příjemnější, ale stejně mezitím člověk dvakrát přestupuje, jak už je tu v Tokiu víceméně pravidlem. Dódžo naštěstí není moc daleko od nádraží, takže jakmile dorazím na Hamadajamu, jsem tam už téměř hned. Před odchodem z domova se vždycky ještě pořádně najím a ze soboty na neděli pokud možno i dobře vyspím – zní to sice triviálně, ale pokaždé, když jsem kteroukoli z těchhle věcí zanedbal, bylo to pak hodně znát – trénink je dlouhý a na cvičení je dobré být doopravdy v úplné pohodě.

11:00 – 11:15 dopoledne

Přijíždím na Hamadajamu a čekám na stanici na ostatní kyudisty, vesměs jako já studenty Univerzity Waseda. Když se všichni shromáždíme, odcházíme společně do dódža. Cestou většinou potkáváme našeho učitele, senseie Akijamu. Na to, že je mu už přes osmdesát, si to rázuje opravdu pěkně svižně. Většinou s sebou pokaždé nese něco na údržbu dódža – teď je podzim a proto ho vidíme s párem bambusových košťat pod paždí. Ke tréninku totiž neoddělitelně patří i úklid a údržba celého areálu dódža.

11:20

Vcházím do šatny a spolu s ostatními se převlékám do cvičebního oděvu, bílé haleny kimonového střihu s krátkými rukávy nad lokty, a černých, složitě skládaných sukňovitých kalhot hakama, které dobře znají například cvičenci aikida. Tady u kyudistů je ale na rozdíl od aikida nosí hned každý, jde opravdu „jen“ o cvičební oděv a ne o vyjádření dosažených danů. Beru plátěný pytlík s tětivou, nádobkou s kalafunovým práškem giriko a koženou rukavicí kake, a odcházím do dódža, kde už je živo jako v úle, protože je tu hlava na hlavě. Všichni si připravují luky, napínají na ně tětivy, odkládají je pak do připraveného stojanu a do dalšího si uchystají šípy. Těsně před dvanáctou je to hotovo a všichni se seřadí do několika řad čelem ke stěně dódža, kde je vystavena japonská vlajka. Následuje zahajovací ceremoniál. Pod vlajkou stojí student, vedoucí našeho kyudistického klubu, který to všechno řídí.

„Pozor!“
„Úklona!“
„Tímto se začíná dnešní trénink!“

Útvar cvičenců provede vpravo vbok a ocitá se tak čelem k senseiovi Akijamovi a jeho pomocníkovi, cca 50tiletému chlapíkovi s hlavou vyholenou tzv. „na bleskovku“ který při tréninku stává na opačné straně dódža než Akijama sensei, abychom měli kontrolu z obou stran. Následuje naše další hluboká úklona těmto dvěma učitelům, kterou nám oni opětují. Když je naše úklona nejhlubší, zvoláme všichni jako jeden muž „Onegai šimas!“, což lze volně přeložit jako „Laskavě vás prosíme (abyste si s námi i dnes dali tu práci)“. Doslova to všichni vykřikneme, poměrně úsečným až hrozivým tónem – tak to tu ale už chodí… Sensei nám lehce pokyne a odpoví: „Rychle se připravte a na místa.“ Od té chvíle už jde všechno jako na drátkách. Všichni si zvolí pořadí, ve kterém budou pod dohledem senseiů střílet a napíšou se v něm na tabuli v dódžo. Tohle opatření je nutné – střelců je pokaždé tolik, že se tu už při nástupu dosti tísníme. Na šířku je dódžo poměrně hodně malé – vedle sebe tu může střílet maximálně pět střelců a tak se střílí na turnusy, kterých je pokaždé tak dobře ke dvaceti. V jednom okamžiku je na pódiu vždy patnáct lidí – první pětice střílí, druhá stojí nastoupena ve výchozí pozici za ní, třetí sedí za druhou na přichystaných židlích. Nikdo nemluví, panuje naprosté ticho, přerušené jen občasnou poznámkou senseiů. Kdo zrovna nestřílí, sedí obvykle u zadní stěny dódža a sleduje dění, což se chápe také jako forma učení. Sedí se v dobře známém sedu seiza na podlaze z leštěných prken. Jen nejmladším, zpravidla nově příchozím, kteří ještě nemají předpisový oděv, je povoleno sedět na měkčích rohožích tatami pod šintoistickým oltáříkem kamidana.

Tohle všechno se mě ale netýká – já se zpravidla hned po výzvě odeberu na loučku u sportovního centra, mimo samotné dódžo, kam přinášíme a u zdi, přikryté preventivně ještě dřevěnou deskou, stavíme na dřevěné kozy speciální otepi rýžové slámy, tzv makiwary, sloužící k tréninku správného vypouštění šípu. Tady cvičí jednak starší, kteří čekají, než na ně přijde v dódžó řada, jednak mladší cvičenci, kteří se ještě „ostré“ střelby v dódžu neúčastní. Takové jedince (mezi nimi i mě) si obvykle vezme do parády pár starších žáků, pro které je to opět další forma tréninku. Na nich je, aby do vás vpravili základy, které pak sensei Akijama už „jen“ kontroluje. I tady se ale jede pěkně naostro.

Atmosféra chvílemi opravdu připomíná ten zmíněný cvičák. I napohled naprostí rozjívenci a „frajeři“ tu mají díky účasti v různých soutěžích a turnajích všechno perfektně nacvičené a odhalí vám i ty nejmenší chybičky. Jako cizinec jsem tu navíc všem na očích a nikomu na mě nic nujde. Když všichni pochopí, že chcete dělat kyudo vážně a že nejste jen turista, který si chce z nudy vyzkoušet něco nového, začnou se k vám chovat jako ke každému jinému členovi klubu, tj nic vám neodpustí. Navíc se tu dosti striktně dbá na to, kdo je „služebně starší“ a kdo vstoupil do oddílu později. Reálný věk při tréninku nehraje roli, a tak mnohdy zřetelně cítím odstup, se kterým mi i o dost mladší cvičenci než jsem já dávají najevo, že je mezi námi společenská mezera a oni že mají navrch. Že udělám všechno, co mi řeknou, se bere jako hotová věc (zrovna tak jako to, že mě oni budou učit, jak nejlépe dovedou). Bavit jako rovný s rovným se tu můžu tak maximálně se svými vrstevníky (tj těmi členy, kteří vstoupili do oddílu současně se mnou). Nejme tu prostě kvůli zábavě a kamarádství, ale proto, abychom se naučili kyudu se vším, co k tomu v jeho vlasti patří. Představy o tajích orientálního umění mě opustily poměrně velmi záhy už během prvních tréninků, vesměs prozaických. Do nováčků se tu nejprve „nalijí“ naprosté základy – se cvičným tzv „gumovým lukem“ se pomalu piluje správný postoj při osmi předepsaných fází výstřelu (tzv šahó hassecu), kdo zvládne toto, učí se provádět totéž s opravdickým lukem, aby pak byl puštěn k makiwaře a začal se učit i vypouštění šípu – každá z těch fází znamená v podstatě učit se vše celé znovu, respektive zvykat si na celkem velkou změnu, kterou přibrání luku i šípu znamená. Ke konci této fáze (u mě to trvalo cca 3 měsíce) se zpravidla jednoho dne dozvíte, že si příště máte přinést našetřené úspory a další neděli s vámi pak jde někdo ze starších koupit luk, šípy a cvičební oděv, a objednat koženou rukavici kake, kterou vám zpravidla musí ušít na zakázku, aby vám padla jako ulitá.

Kdo má tohle všechno za sebou, začíná se pomalu učit další krok a nacvičovat tzv taihai – přesný sled kroků, ve kterém se pak celý výstřel odehraje před zraky senseie na pódiu v dódžu. V kyudu se naprosto nejedná o nějaké střílení jak koho napadne – výstřel musí proběhnout přesně stanoveným způsobem, k čemuž mimo jiné patří i to, že jej na pódiu předvedete s plnou parádou, se správným obřadným nástupem a odchodem, v synchronizaci s kroky ostatních střelců, docela jako byste to celé servírovali na stříbrné míse. Celé to má dohromady mnoho desítek přesných kroků a „kiksnout“ vám nesmí ani jeden, jinak se celý obřadný výstřel sesype. Je lepší nic nepodceňovat a vše se zcela prozaicky zpaměti nadřít, tady opravdu není prostor pro jakékoli improvizace, jinak pak zažijete pěkně perné chvilky.

Střelba samotná se odehrává na vzdálenost 28 metrů, do papírových terčů napjatých na obručích připomínající stará síta z půd našich venkovských chalup a umístěných na písečném náspu azuči. Nebudu se o ní ale nijak rozepisovat, jelikož bych pustě bájil – pravda je taková, že usilovně cvičím už nějaký rok a čtyři měsíce bez toho, aniž by mě střelba na terč jakkoliv „pálila“ nebo zajímala – až přijde čas, tak se do toho pustím, zatím ale vypadá můj trénink tak, že se neustále soustředím provádět správně jednotlivé fáze, dbát na to, aby každý detail seděl tak, jak má, a o víc se nestarám, ani na to vlastně nemám čas. Každou chvíli mi někdo ze starších opravuje nějakou chybu, popřípadě se (počet škol v tomhle bojovém umění je skutečně nemalý) pozastavuje nad některou z technik, kterou jsem se pracně naučil v České Asociaci Kyuda a doporučuje mi ji provádět jinak, či ji neprovádět vůbec, z čehož mám pokaždé „velkou radost“ a myslím si cosi. Tak mi mezi nácvikem u makiwary a pilováním desítek fází taihaie uplynou dvě hodiny tréninku jako voda.

V cca 14:00 se všichni shromáždíme zpátky v dódžu. Opět úklona vlajce, předák zvolá „Tímto se končí dnešní trénink,“ vpravo vbok a poklona senseiům provázená výkřikem „Velmi vám děkujeme!“ Pak se všichni rozběhnou uklízet.

Úklid obnáší spoustu věcí. Vytře se podlaha z leštěných prken, z loučky se přinesou makiwary, nováčci mezitím pilně přelepují prostřílené terče novými papíry a mazáci upravují, uhrabávají a kropí hadicemi násep azuči. Z trávníku mezi budovou dódža se shrabe spadané listí, občas se provádí i nějaká mimořádná úprava (pamatuju se např., jak jsme před rokem zatloukali kůly pro nový postranní plot, atd.). Když je to všecko hotové, sbalí si lidé luky a šípy a jdou se převléknout do civilu. U hlavního vchodu se pak všichni seřadíme do velkého kruhu a ještě se řeší různé administrativní záležitosti typu příspěvky, oznámení, blížící se zkoušky…. I když jsme všichni studenti jedné univerzity a téměř všem je tady dosti pod třicet, jsou všechna oficiální oznámení pronášena ve velmi formálním stylu a všichni si navzájem, jak už je to v Japonsku a na Wasedě obvyklé, vykají. Žádná legrace ani uvolněná atmosféra jako v podobných případech vládne u nás. Teď před zkouškami je to ještě horší – dokonce i teď, když už jsme tu bez senseiů, se ještě dozvídáme, že se klaníme špatně a jak to máme pro příště dělat správně, což je kvitováno hromovým „hai!“ z úst všech přítomných. Někteří na tom všem ještě nemají dost a dají si občas i přesčasový trénink

Když jsou oficiality u konce, obvykle se ještě vyhlásí večerní party, pořádaná pravidelně každou neděli na Šindžuku v obvyklé restauraci U draka. Pokud na ní jdu, mám zpravidla tak akorát čas dojet na kolej a zase vyrazit, abych to stihnul na sraz v 17:45. Atmosféra na party je poněkud zábavnější, jestli se to tak dá říct, než v dódžu, ale dost jiná, než by byla na našich takových akcích a bez přesně stanovených formálností se neobejde nikdy. Naléváme si (výhradně navzájem, nikdo sám) pivo do malých skleniček, přiťukáváme a obsah pokaždé vypíjíme do dna. Japonci obvykle nevydrží tolik co Evropané a tak obvykle velmi záhy velký počet lidí zčervená jako raci a atmosféra chvílemi připomíná závody v sebedestrukci pitím piva, poněvadž každou chvíli někdo vyvolá nový důvod pro napití. Rovněž každý pozdní příchozí je uvítán nabídnutou skleničkou na uvítanou, po které následuje ještě další „potvrzovací“. V bojových uměních se v Japonsku prostě dělá naostro a s plným nasazením úplně všecko.

V předepsaný čas, tj přesně po dvou hodinách party končí. Loučíme se, pomáháme společensky unaveným kolegům vstávat a dojít na metro či na vlak, někteří ještě pokračují na tzv. afterparty. Tam už obvykle nejdu a vracím se domů na kolej. Když dorazím, je obvykle něco k půl deváté. Končí další neděle, naplněná kyudem tak, jak to jenom bylo možné.