Protože se japonská lukostřelba často spojuje s buddhizmem a především se zenovým buddhizmem, možná by mohly být inspirativní i následující řádky z knihy Buddha od Egona Bondyho.

Myslím, že autorovi se v této knize podařilo vynikajícím způsobem vyjádřit jednu ze základních myšlenek, která se dostala do Japonska, jeho pojetí buddhizmu a potažmo i kyuda, nazývaného „zen ve stoje“.

„Zážitky“ vznešených stavů, jichž je možno při cvičení dosáhnout, samy v sobě žádnou hodnotu nemají, nic neznamenají – jsou, či mají být, zkušenostním podkladem či oporou našeho poznávajícího vědomí, jež z nich musí odvodit a vytěžit to jediné důležité a správné poučení: jak správně jednat. Neboť bez praktického jednání, bez praktického uskutečňování „soucítění“ a „všeobjímající lásky“ ke všem bytostem nemůže buddhista doufat ve vyhasnutí karmických procesů, jimž je, pokud nevstoupí do nirvány, stále poplaten.

… Cvičení jsou jen vhodnou pomůckou, oporou našeho úsilí, oporou našeho vědomí. … Výslovně se zdůrazňuje, že pro někoho se hodí cvičení takové, pro někoho zcela jiné, pro někoho je vhodnou podmínkou pro cvičení sedět v klasické pozici, pro jiného ležet nebo třeba chodit, pro někoho držet dietu, pro jiného se dobře najíst – a pro někoho se vůbec cvičení nehodí a také je všechno v pořádku. Provádět cvičení není totiž vůbec samo o sobě účelem, tím méně cílem a stejně není účelem ani cílem buddhistické osmidílné stezky dosahovat „zážitků“ apod. Vždyť všechny, i ty „nejvyšší zážitky“ jsou jen stavem mysli, tedy něco zcela pomíjivého, neznamenají žádné dosažení nějaké „vyšší skutečnosti“, tím méně splynutí s ní, jak tomu naopak učí jóga.

Jediným účelem a cílem buddhistických cvičení je uklidnění a oproštění mysli – a toho lze ovšem dosáhnout třeba i bez cvičení, i když Buddha a jeho následovníci zdůvodňují, že aspoň určité jednoduché „cvičení“ je právě k tomu účelu a cíli nejvíce nápomocným prostředkem.“ (E. Bondy, 2006, Buddha, DharmaGaia)

A právě takovým cvičením a ničím víc se může stát kyudo pro někoho, kdo hledá.