Japonský luk, poskládaný z několika odštěpků bambusu, není vůbec snadné ovládat. Sami Japonci říkají, že je to nejdelší (základní délka 2,21 m) a nejméně přesný luk na světě. Snad proto se v současnosti stal spíše nástrojem duchovního cvičení než ryze sportovním nářadím. Důležitou roli v této proměně sehrála jistě i atmosféra japonské společnosti, která má tendenci využívat náhodných, v čase seskupených skutečností a přetvářet je do zcela nečekaných variací. Náhodně vzniklé kombinaci luku, lidského těla a lidské duše tak v Japonsku nebyl dán smysl zasažením běžícího či letícího terče, ale právě naopak: Rozmanitost terčů byla pro účely duchovního cvičení zredukována na jediný nehybný terč na pevně stanoveném místě. I ten po jisté době praktikování ztrácí smysl a může být při nedostatku místa nahrazen pouhým snopem slámy – makiwarou.

Základních osm kroků

Na počátku se poutník v dódžu naučí osm základních kroků, vedoucích k výstřelu (šahó-hassecu). Jejich dokonalé ovládnutí mu posléze umožní prožívat při výstřelu naprosté vyprázdnění mysli a právě ten, nikoli naprostá soustředěnost ani přesný zásah, je cílem tréninku. Množství náhodných vlivů na výstřel je neustálým opakováním šahó-hassecu maximálně redukováno a proměnným faktorem je pro pokročilé pouze vědomí, momentální rozpoložení, na jehož potlačení by se měl poutník po cestě luku zaměřit především. Ideálem je dosáhnout takové dokonalosti, že tělo samo si bude celý sled pohybů vedoucích k vypuštění šípu pamatovat a provádět je zcela spontánně, bez jakýchkoli vědomých korekcí ve smyslu míření. Proto se také v Japonsku o kyudu někdy mluví jako o „zenu ve stoje“.

Vstup do dódža, které je posvátným prostorem, je vždy provázen úklonou směrem k místu zvanému kamiza, kde je šintoistický oltářík nebo japonská vlajka s vycházejícím sluncem. Pak již, po mírné úkloně směrem k terči, je možné postoupit přímo na šai, tedy střeleckou pozici. Pouze v tomto okamžiku, v první fázi výstřelu zvané ašibumi, je nutné spolehnout se na smysly a zaujmout postoj rozkročmo, bokem k terči tak, aby osa, spojující špičky palců nohou, procházela středem terče. Ten je ve vzdálenosti 28 metrů, v úrovni střelcových nohou. Průměr terče je 36 cm. Tělo v této fázi vytvoří až do konce neměnný trojnásobný kříž, sestavený ze svislé osy těla a na ni kolmých vodorovných os chodidel, boků a ramen. Při pohledu shora musí být všechny tři vodorovné osy vždy v zákrytu. Již podle této fáze lze poznat, zda správně vystřelené šípy zasáhnou terč či nikoli. Pokud bych použil v Japonsku tradičního přirovnání výstřelu ke stéblu bambusu, jehož jednotlivá kolénka jsou propojena články, odpovídá tato fáze kořenům, které určí, zda se nakonec celá rostlina ve své výšce nevyvrátí. Směr růstu a tvar kolének je jimi dán a záleží jen na nich, zda se k nebi natáhnou bezchybně.

Po ašibumi následuje dózukuri, při kterém se vytváří pevná základna zpevněním dolní poloviny těla a k tětivě je přiložen šíp. Dobrému zpevnění těla napomáhá i podlaha dódža, která není pokryta tatami, jak jsme zvyklí z úpolových sportů, ale je prkenná, dokonale naleštěná. Udržet nohy na místě, aniž by se rozjely do rozštěpu, vyžaduje značné úsilí, především vnitřních svalů stehen.

Ve fázi yugamae je proveden úchop luku levou a tětivy pravou rukou ve speciální rukavici (yugake). Na závěr se pohled střelce přesouvá podél šípu ke středu terče, kde již zůstane až do konce. Rukavice s dřevěným chráničem je nutná pro ochranu palce, jímž se tětiva v Japonsku drží. Pomalým pohybem, současně s nádechem, se luk oběma rukama pozdvihne nad hlavu (učiokoši), odkud je pomocí ramen natahován (hikiwake).

To už se celý proces dostává až k jemnému vrcholku – křehké špičce bambusu, třepetající se ve větru. Tuto fázi zvanou kai by Evropan nejspíš nazval mířením, v Japonsku je tomu ale jinak. Kai se dá přeložit jako „setkání“ a setkává se při něm šíp s terčem. O míření se nedá mluvit už proto, že postavení je v této fázi již pevně dáno předchozím sledem pohybů. Je rozdělován na typicky japonsky nejasně definované akce – cumeai a nobiai. Cumeai znamená fyzické završení nátahu, nobiai je dosažení dokonalého nátahu usměrněním neviditelných sil, které působí uvnitř střelcova těla. Výboje těchto sil jsou již téměř viditelné a přeskakují mezi nataženým lukem s šípem, tělem a duší. Stává se, že střelec má pocit, že terč se přiblížil až téměř ke špičce šípu. Z takové vzdálenosti již není obtížné zasáhnout a prsty se samy podvolí tahu tětivy, která vymrští šíp směrem, určeným ve fázi ašibumi (hanare). Vypuštění šípu tedy vůbec nezáleží na střelcově vůli, ale pouze a jenom na samovolném překonání třecích sil mezi palcem a jej přidržujícím ukazováčkem s prostředníčkem silou tětivy. Nebo na samotném šípu, který se přímo chvěje nedočkavostí. Vliv svalů, jejichž stav se mění ze dne na den a od šípu k šípu, je omezen technikou nátahu, která není silová, ale spočívá ve vklínění na sebe nasedajících kostí horních končetin mezi luk a tětivu.

Ať již šíp zasáhl či minul, je nutné zachovat kamennou tvář a v závěrečné fázi zvané zanšin nechat veškerou nahromaděnou energii volně vyprchat ze široce roztažených rukou a nohou, které při výstřelu jako by byly jedinou podpěrou celé obloze.

Kudy cesta luku vede?

Na poutníka po cestě luku čeká mnoho nástrah. Neskrývají se v nevyzpytatelných úmyslech soupeře, ale v hlubině vlastní mysli, která mnohdy není ochotna přistoupit na pravidla střelby zcela bezpodmínečně. Má sklon vše si ulehčovat, snažit se oklamat soupeře a sudího v jedné osobě – sama sebe. Cesta luku proto vyžaduje velkou sebekázeň. Je nutné nepodlehnout vidině snadného výsledku ve formě vysokého procenta zásahů na úkor odklonu od pravidel, která spíše než zásah mají za účel oprostění se od vědomí a duchovní růst. Říkají například, že na luku nesmí být žádné značky, usnadňující míření. Každému přistoupení k terči by měla předcházet úklona. Neměly by se střílet více než čtyři šípy v jedné sérii. Veškerá činnost by se měla odehrávat v koordinaci s dechem. Pohyby očí by měly být omezeny na minimum, pohled je soustředěn buď do jednoho bodu před střelcem nebo do středu terče. Není přípustné ani přílišné mrkání, které prozrazuje trému, ani strnulý pohled bez mrknutí oka, protože v tom případě se oko zalije slzami a vidění se zhorší. Všechna tato přísná, mnohdy zdánlivě zbytečně znějící pravidla slouží hlavně k tomu, aby se střelec zbytečně nerozptyloval nepodstatnými problémy a mohl se zcela věnovat zklidnění mysli a zajištění pravidelného rytmu všech fází výstřelu.

Dalším specifikem ve srovnání s jinými sporty je koordinace s ostatními. Ta je v kyudu důležitá nejen z hlediska bezpečnosti, jde i o estetické pojetí celého obřadu, kterým střílení z luku dosud je a pro většinu snad vždy zůstane. Dnes se v Japonsku ozývají hlasy snažící se prosadit kyudo jako olympijský sport. Nedovedu si ovšem představit olympijské lukostřelce soupeřící o zlato a slávu, kteří po pěticích nastupují k výstřelu, uklánějí se japonské vlajce a posléze v naprostém tichu, pomalu a s ohledem na borce za sebou, střílí svou sadu šípů. I v Japonsku samozřejmě existují lukostřelecké soutěže. Pořádají je například šintoistické svatyně jako součást obřadů, a proto jsou především setkáním stejně naladěných mužů i žen rozdílného věku, kteří se vzájemně podporují a kolektivně se snaží dosáhnout co nejlepšího výsledku. Třeba proto, že čím více bude zásahů, tím lepší bude úroda v nadcházejícím roce.

Kam cesta luku vede?

Bez velkého zjednodušení se dá říci, že cílem celého obřadného zacházení s japonským lukem je krásný výstřel. Pouhý zásah je příliš snadný cíl, a jak řekl jeden učitel, věnovat celý život zasažení kousku papíru je hloupost. Dobře vystřelený šíp vždy zasáhne terč, samotný zásah terče však ještě není důkazem dobře vystřeleného šípu. Na druhou stranu tvrdit, že účelem studia kyuda je zdokonalování sama sebe, zní nadneseně a postrádá v kyudu nutně obsaženou hlubokou pokoru. Nejvhodnější tedy zdá se je formulace, že cesta luku je cestou ke krásnému výstřelu, kde skutečným terčem není papírové kolečko, ale střelcova duše sama. I proto nelze zapomínat, že chůzi po cestě luku nemůžeme oddělit od všedního života. V Japonsku se říká, že zkušený člověk pozná jaký je kdo lukostřelec i podle chování v běžném životě. Učitelé kyuda požívají vážnosti i v běžném životě a naopak, musejí se chovat tak, aby byli také úcty hodni. Teprve výstřel takového člověka je totiž esteticky dokonalý, jelikož není znehodnocen nedůstojnými souvislostmi všedního života.

Cesta luku není pro každého, nikoho na ni nelze přivést na provázku. Je to cesta, kterou si každý může či nemusí vybrat, která někomu může sedět jako ušitá, jiného může pouze svazovat a nedopřát mu dostatečný rozlet. Je to cesta zavazující, bez výhledu na odpočinek či dokonce cíl. Snad proto je tolik fascinující a zvoucí, stejně jako každá cesta, která neslibuje uspokojení ve formě dosažení snadného cíle. Procházeje její strmou a kamenitou podstatu člověk poznává a neustále zdokonaluje sama sebe.